O vnitřních a vnějších zdrojích, nervovém systému a udržitelné citlivosti

V posledních letech se stále častěji setkáváme s lidmi, kteří jsou unavení, přetížení, zahlcení pocity, které jako by nebyly úplně jejich. Často říkají: „Nevím, kde to beru, ale najednou je mi úzko,“ nebo „Stačí být mezi lidmi a jsem vyčerpaná.“ Nejde o slabost. Jde o nervový systém bez dostatečného zdrojování.

Co jsou zdroje

Zdroj je cokoliv, co v těle vytváří pocit bezpečí, stability, opory a návratu k sobě. Z pohledu neurobiologie jde o stav, kdy se nervový systém může regulovat – tedy přecházet z napětí do klidu bez kolapsu nebo zahlcení.

Zdroje nejsou luxus. Jsou základní výbavou pro přežití v dnešním světě.

Můžeme je rozdělit na:

• vnitřní zdroje (to, co máme v sobě),

• vnější zdroje (to, co nás podpírá zvenčí).

Zdravý systém se opírá o obojí.

Vnitřní zdroje: návrat do těla

Vnitřním zdrojem není pozitivní myšlení ani snaha „být v pohodě“. Vnitřní zdroj je tělesná zkušenost, že:

• jsem tady,

• mám kde stát,

• mám kam se vrátit.

Typické vnitřní zdroje jsou:

• vědomý dech (ne jako technika, ale jako kotva),

• kontakt s tělem (váha chodidel, opora zad),

• vnímání hranic (kde končím já a začíná druhý),

• schopnost zůstat se sebou i v nepohodlí.

Když je vnitřní zdroj slabý, tělo se začne regulovat skrze okolí. Přijímáme cizí emoce, přetěžujeme se empatií, přebíráme napětí druhých.

Vnější zdroje: svět, který nás nese

Zahraniční trauma-informované přístupy (Somatic Experiencing, Polyvagální teorie) jasně ukazují, že člověk se nereguluje sám. Potřebujeme prostředí.

Vnější zdroje mohou být:

• příroda (les, moře, hory, zahrada),

• rytmus dne a těla,

• teplo, světlo, slunce,

• bezpečný vztah,

• jednoduchá fyzická činnost (chůze, práce rukama).

Pro citlivé lidi je vnější zdroj často klíčový. Tělo se nejdřív uklidní skrze prostředí – a teprve potom se může vrátit k sobě.

Co se děje, když zdroje chybí

Pokud dlouhodobě nejsme zazdrojovaní:

• nervový systém zůstává v pohotovosti,

• empatie se mění v zahlcení,

• citlivost se mění v únavu,

• objevují se tělesné projevy (bušení srdce, tlak na hrudi, motání hlavy).

Nejde o „přebírání energií“ v mystickém smyslu. Jde o nedostatečnou regulaci. Tělo si pomáhá, jak umí.

Zazdrojování není uzavření se světu

Častý omyl je, že práce se zdroji znamená uzavření, ochranné bubliny nebo znecitlivění. Opak je pravdou.

Dobře zazdrojovaný člověk:

• zůstává otevřený,

• cítí, ale není zahlcen,

• vnímá druhé, aniž by se v nich ztratil.

Zdroje nám neberou empatii. Dávají jí hranice.

Proč je zazdrojování dovednost, ne jednorázová technika

Zazdrojování není něco, co uděláme jednou a máme hotovo. Je to dovednost návratu. Znovu a znovu.

Krátce se vrátit k dechu.
Krátce se opřít o tělo.
Krátce si všimnout: „Jsem tady.“

Právě proto má smysl:

• krátká dechová praxe,

• jednoduché somatické rituály,

• opakování, ne intenzita.

Pro koho je práce se zdroji zásadní

Zvlášť důležitá je pro:

• terapeuty, lektory, učitele,

• ženy pracující s lidmi,

• vysoce citlivé osoby,

• pečující role,

• kohokoliv, kdo hodně „dává“.

Bez zdrojů se z péče stává vyčerpání. Se zdroji se z ní stává udržitelná přítomnost.

Závěrem

Zazdrojování není únik.
Je to návrat.

Návrat k tělu, které ví.
K dechu, který nese.
K místu, odkud můžeme být s druhými – a neztratit sebe.

A to je dnes jedna z nejdůležitějších dovedností vůbec.